Čas letí jako voda a od Vietnamu už to jsou 3 měsíce. Je čas vyrazit za hranice. Achensee je skoro stejně daleko jako Slovensko, tak jsme sbalili saky paky a ve středu večer odjeli. Čekalo nás několik krásných dní u jezera v Rakousku a cestou zpátky ještě několik dalších plus města Salzburg a Linz. Chodili jsme po Alpách, ujížděli metelici i ochutnávali místní speciality…
Z Prahy do kempu v Německu to jelo rychle
Naše cesta začala už ve středu večer. Po asi 2 h cestě jsme překročili hranice s Německem a pokračovali do kempu, kde jsme nocovali. Dojížděli jsme už za tmy a jak se terén zvlnil, tak začal vypadávat internet a navigace. Nakonec jsme ale přece nějak do kempu dojeli a ubytovali se. Ráno nás čekaly čisté koupelny s teplou vodou, a hlavně luxusní snídaně. Domluvili jsme si ji už večer předem, ale moc jsme si s pánem nerozuměli. Za noc jsme zaplatili 20 euro na hlavu + 10 euro za snídani pro oba. V Čechách by mi to asi nevonělo, ale tady to bylo i jídlo v kempu skvělé, lahodné a s dobrou kávou k tomu. Neměla jsem důvod si ztěžovat.
Cesta autem do Rakouska je dlouhá
Přestože jsme měli mít za sebou už asi polovinu cesty, jeli jsme hrozně dlouho. Jasně, že jsme se občas museli zastavit, ale tím to nebylo. Zejména u Mnichova na nás čekaly dlouhé kolony, chvíle nepohody mezi bláznivými kamiony a šílené vedro. Jakmile zmizely kolony a náklaďáky, tak jsme mohli zase volně dýchat a užívat si pohled na stále čistší a neposkvrněnější krajinu.
Po cestě jsme se ještě stavili v obchodě, abychom dokoupili nějaké zásoby a podívali se, jak se liší nabídka potravin. Naše výprava skončila nakoupením několika místních mňamek a čokolád „na ochutnání“. Brzy po odjezdu se před námi začaly otevírat hory – mocné Alpy se blížily.
Ten pohled se neomrzí. Lesy se prohlubovaly a z malých kopečků se stávaly gigantické kopce, které mě vábily a děsily zároveň. Je něco magického v těch horách a stále mě to volá. Všude kolem nás byly zelené louky, hluboké lesy, chaloupky i velké chaty a všechno ostatní, co symbolizuje Tyrolsko. Jakmile jsem uviděla první ledovcové jezero, byla jsem ztracená a beznadějně zamilovaná. Jeho azurová modř se krásně doplňovala s šedými břehy a temně zelenými lesy. Z té nádhery se až tajil dech.
K cíli cesty – jezero Achensee – jsme dorazili až v odpoledních hodinách. A najednou jsme byli tam. Otevřel se nám výhled na hladinu zdánlivě klidného jezera, které lákalo ke koupačce. To bychom si ale pěkně naběhli. Voda v ledovcových jezerech je až mrazivá, a to i v horkých letních dnech. Po túře v horách ji Miro vyzkoušel a ani tak tam nevydržel déle než pár sekund. Byl z toho nadšený a po chvíli šel znovu. Je na tom něco energizujícího, když člověk cítí na kůži tisíce jehliček chladu a najednou to povolí a tělem se rozlije teplo. Nádhera.
Achensee kempy – krása u jezera
Auto jsme zaparkovali v kempu See-Camping Wimmer, kde jsme bydleli za necelých 20 euro na noc. Díky spaní v autě jsme nemuseli platit za stan. Kemp byl skvěle vybavený, měl krásné a čisté sociálky a velké kontejnery na třídění.
Pán na recepci byl neskutečně milý a se vším nám pomohl a poradil. Dal nám taky kartu, se kterou jsme mohli jezdit městskou dopravou zadarmo a dostat slevu na různých místech (třeba na lanovky). Zbytek dne jsme věnovali aklimatizaci na větší nadmořskou výšku, procházce podél jezera a večeři v nedaleké vesnici Maurach.
Vyrážíme dobývat rakouské Alpy
Druhý den jsme vstali brzy a vyrazili na túru. Chtěli jsme toho stihnout co nejvíc, takže jsme se nahoru vyvezli hned první ranní lanovkou Rofan Seilbahn AG z vesnice Maurach. Měli jsme v horách naplánovaný krásný okruh a chtěli jsme se vyhnout odpolednímu žáru.
Už z vršku lanovky byl krásný výhled na krajinu pod námi a poprvé jsme uviděli vrcholky hor, ke kterých jsme dnes směřovali. Začalo mi to nahánět strach. Sami jsme na horách ještě nebyli a rovnou začínáme Alpami…
Jak jsme stoupali do prvního kopečku, před námi šla skupina lidí s obrovskými vaky v rukou. Přišlo mi to hodně zvláštní. Po pár metrech jsem ale dostala odpověď: mířili na paragliding a nesli si padáky. Brzy jsme také uviděli speciální „lanovku“ Airrofan Skyglider. Na ten jsem si skutečně netroufla.
Najednou se objevil sníh
Postupovali jsme stále vzhůru, když se před námi najednou objevila sněhová pláň. Přesvědčili jsme se, že to bude určitě jen kousek a pokračovali dál. Po dvaceti minutách jsme ještě stále šli po sněhu a cesta byla stále strmější a strmější. Já jsem na tohle trochu magor, takže zrychlím, kopec vyběhnu a až pak koukám, jak nebezpečnou stezku jsem vlastně zdolala. Bojím se výšek a když při výstupu na horu v kritických místech zpomalím, dostanu strach, a to je konec.
Na náš první vrcholek vedl nejtěžší úsek cesty. Vize byla jasná – začneme tím nejhorším, a pak už budeme mít pohodičku. Myšlenka dobrá, ale nevyšlo nám to. V jednom místě byl kopec hodně strmý a smýkal se jako blázen. Když to Mirovi uklouzlo a sjel pár metrů z kopce, rozhodli jsme se to odpískat. V tomhle úseku by se doklouzal jen do dolíku, ale v pozdější části už by byly jenom srázy. Poprvé sami dva na horách a hned lézt po zasněžených skalních římsách. Zvolili jsme špatnou trasu. Ale potom…
Čekala nás nejkrásnější část cesty
Nechtělo se nám to vzdávat úplně, tak jsme vyrazili v opačném směru našeho okruhu. Druhá polovina cesty byla naprosto idylická: krásné výhledy na ledovcové jezero Achensee i vrcholky hor, zelená úbočí a pestrobarevné horské kvítí. Byla to nádhera. V jednom úseku k nám přišlo menší hejno zvědavých ptáků. Když jsme se jim okoukali, vyskočili do vzduchu a začali plachtit. Foukal tak silný vítr, že přitom zůstávali téměř na místě. Úchvatné.
Cestou zpátky jsme se zastavili u menšího jezírka, kde jsme si vykoupali unavené nohy. Jak jsme si hověli u vody, najednou ani ne metr od nás vytryskl gejzír. Tryskově jsme odcouvali do bezpečné vzdálenosti a zkoumali ho. I přes prvotní peripetie se náš výlet nadmíru vydařil.
Kazí se počasí, Achensee musíme opustit
Zbytek večera už byla jen pohodička – sprcha, večeře, koupání v ledovcovém jezeře a plánování posledních dvou dní. Z předpovědi jsme se dozvěděli, že se na nás valí silné bouřky a prakticky celý zbytek výletu mělo u Achensee pršet. Bylo vymalováno – nemělo cenu dál zůstávat. Na recepci kempu byl naštěstí super člověk, který nás nechal pobyt o jednu noc zkrátit a vrátil nám peníze. Dokonce nás ani nevyháněl, abychom se spakovali ráno co nejdřív. Celkově jsme po cestě potkali samé pohodáře i v dalším ubytování.
Nejkrásnější jezera v Rakousku
Další den jsme ráno koupili za 10 euro rakouskou dálniční známku a vyrazili na cestu směr Salzburg. Zbývala nám už jen sobota a neděle, za které jsme chtěli stihnout ještě Vídeň. Jak později ukázalo, naše plány byly hodně optimistické a nerealistické. Užívali jsme si krásného počasí a pohodové cesty po většinu dne. Často jsme zastavovali v malebných vesničkách, městečkách, jezerech a všem, co nás okouzlilo.
Svěřili jsme se do rukou navigace od Seznamu, která nás trochu vypekla a protáhla nás kdejakou škvírou a skulinou. Dala nám naplno pocítit, že jsme v Alpách a že to není jen tak. My to brali jako Rakousko, zem vyspělejší a bohatší, než je ta naše. A tak to taky bylo. Jenže tady mají daleko větší hory a všechno, co s tím souvisí. Dlouhatánské tunely skrz skalní masivy, rozlehlá jezera plná ledové vody, úzké uličky po úbočích skal, a hlavně gigantické hory, které se zvedaly všude kolem nás. Nečekaně velké stoupání a klesání nám cestu dost protáhlo. Já jsem si v autě dokonce několikrát i dřímala a vyřídila několik pracovních věcí.
Poslední noc kempujeme u Salzburgu
Jak se naše putování prodlužovalo, zjistili jsme, že ten den Salzburg zřejmě projít nestihneme. Navíc tam byl ještě problém s parkováním, o kterém jsme se dočetli. Nakonec jsme se rozhodli kempovat jen pár kilometrů od něj a navštívit ho hned ráno. Neměli jsme moc vysoké nároky na ubytování, přece jen jsme zvolili spaní v autě, takže nám to bylo fuk. I tak jsme si vybrali dobře.
Chvilku po příjezdu začalo silně pršet, což vyřešilo naše dilema: „Vařit, nebo nevařit?“ Utekli jsme to místního kiosku, který se ukázal být vcelku obstojnou restaurací. Všechno jídlo působilo čerstvě a bylo prostě skvělé. Hranolky byly trochu vypečenější, ale jinak bomba. Na takový luxus v českých kempem nejsme zvyklí. Pršelo až do noci, takže už jsme prohlídku města nechali na druhý den.
Parkování v Salzburgu je ošemetné
Salzburg má jiné značení zón než my a špatně se v nich orientuje. Navíc je ve městě víc aut než parkovacích míst a bující turismus to jen zhoršuje. Náš problém s parkováním vyřešila jedna z podzemních garáží, kterých je po městě spousta. Levnější se dají najít na okraji, ty dražší jsou i přímo v centru.
Salzburg mi hodně připomíná Prahu, jeho srdce bije v tempu historie. Pomalu a sladce. Prvotní ostych se rozplynul s usazením s kavárně. Ze stropu visely bohatě zdobené křišťálové lustry, všechen nábytek byl kožený a stoly z masivu.
Působilo to pompézně a bohatě jako ozvěna dob dávno minulých. Představovala jsem si, jak tu asi chodily bohatě oděné dámy v šatech s džentlmeny po boku, pily kávu a jedly stejný štrúdl s vanilkovou omáčkou a sachrův dort jako my dnes. Atmosféra klidu prostupovala úplně všechno, starou dámu s kávou, džentlmena s novinami i nevhodně oblečené turisty (nás). Bylo to tak lahodné.
Mozartovy koule, preclíky a další nákupy
Na každém rohu na nás útočilo skvělé jídlo a laskominy. Nakonec nás zlákaly Mozartovy koule v brandovém obchodě Manner. Potom jsme objevili čerstvě otevřený obchod Lindt, kde měli zaváděcí ceny, takže nějaké čokolády byly dokonce levnější než u nás. Byli jsme nadšení, jak jednotný ráz mělo centrum města. Ani celosvětové řetězce nepůsobily jako pěst na oko, místo toho byly decentně zapracovány do srdce města. Prošli jsme si i úchvatný Zámek Mirabell a Mirabellskou zahradu.
Linz nás celkem zklamal
Ze Salzburgu jsme se ještě cestou domů stavili v Linzu (Linci). Překvapilo mě, že oficiální stránky města mají také českou verzi. Měli jsme už málo času, takže jsme si jen prošli centrum a šli najít slavný linecký koláč. Chyba lávky. V neděli je totiž většina obchodů a kaváren zavřených. V Salzu jsme to moc nepocítili, protože centrum bylo plné lidí a na to obchody samozřejmě reagovaly a většina tak byla otevřená. Tady bohužel ne. Otevřené bylo máloco.
Nejdřív jsme chtěli jít na slavný linecký koláč (linzer torte). Až do toho dne mi nedošlo, že je vlastně z Lince. Když jsme konečně našli něco otevřeného, nebylo to nic menšího než neméně slavná prodejna konditorei Jindrak. Ze začátku si nás nikdo nevšímal. Našli jsme si místečko a čekali. Pět minut, stále nic, a to za pultem postávaly tři servírky. Mira to přestalo brzy bavit a šel se jich optat. Nevěnovaly mu moc pozornosti a ani po jeho návratu nikdo nepřišel. Radši jsme šli pryč.
Svou reputaci napravil dokonalou zmrzlinou
Nemohli jsme se rozhodnout, kam dál. Bylo teplo, hlad jsme moc neměli, tak padl los na zmrzlinu. Prošli jsme několik podniků, ale stále se nám nic nelíbilo, a pak jsme narazili na kouzelnou zmrzlinárnu. Chvilku jsme se dohadovali o příchutích, které zvolíme a jestli si zkusíme objednat německy (já nemluvím vůbec, Miro trochu). Obsluha na nás netlačila, takže jsme měli dostatek času. Když jsme se konečně dostali k objednávání, Miro začal německy.„Na mě můžete česky,“ odpověděla mu obsluha. Zasmáli jsme se tomu a vychutnali si jednu z nejlepších zmrzlin, jakou jsme kdy měli. Ještě při odchodu na nás všichni mávali a překřikovali se:„Ahoj. Čau. Měj se.“
Z oficiálních stránek města jsem zjistila, že Česko a Linec mají tak pevné vazby kvůli železnici. Dráha, která spojuje Linec a České Budějovice byla otevřena již roku 1832 a byla první koněspřežnou železnicí na evropském kontinentu. Právě díky tomu mají Čechy a Linz tak blízké vazby a mnoho obyvatel tam češtině rozumí.
Nezapomeňte se podívat také na krátké video z naší cesty:
Poslední příhodou se Linec nadobro vykoupil, takže si odnášíme dobré vzpomínky. Ani jeden z nás není zkušený cestovatel, takže ještě objevujeme možnosti, které nám svět nabízí. Už se nemůžu dočkat, kam nás zavede příští cesta.
