Poslední den v Danangu jsme jeli do Marble Mountains, nejdřív jsme si ale potřebovali někde nechat krosny. Na večer jsme měli dohodnutý odvoz z hlavní pláže, takže jsme je chtěli uschovat do některého z blízkých hotelů. Abychom viděli všechno, co jsme z Danangu ještě vidět chtěli, tak jsme vyrazili pěšky. Bylo to totiž při cestě.
Díky kávě jsme potkávali zajímavé lidi
Martin s Maruškou se chtěli stavit ještě na Chè, což je typický vietnamský dezert. Nás to moc nelákalo, takže jsme začali už klasicky hledat kavárnu. Našli jsme ji zanedlouho, protože jich všude bylo mraky. Vyhnuli jsme se předraženým turistickým lákadlům a zamířili do menšího místního podniku.
Hned u vchodu nás zastavila skupinka (nejspíš) Japonců a dala se s námi do řeči. Když viděli naše krosny, tak usoudili, že zemi procházíme pěšky. Vysvětlili jsme jim, jak se to má. Vypadlo z nich, že mají stejnou trasu, jen ji jedou opačně. Ukázali nám i nějaké fotky ze severu Vietnamu, konkrétně Sapy a okolí. Po chvíli povídání jsme se rozloučili a šli si objednat kafe. Obsluha nemluvila anglicky, ale nakonec jsme se nějak domluvili a já měla zase skvělý ranní nakopávák.
Na mostě jsme viděli Draka
Potkávali jsme pořád nějaké chrámy a sochy, až jsme konečně dorazili k mostu. Dragon bridge (Dračí most) je unikátní zejména tím, že jeho železný drak skutečně chrlí oheň. Bohužel jen jednou týdně v sobotu a my tam byli v týdnu. I na něm jsme našli železné zámečky lásky…pořád říkám, že jak lidi najdou most, hned je tam šoupnou. Hned na konci mostu bylo Molo lásky, kde zrovna fotili svatební fotografie. Aby byl ženich větší, tak mu za nevěstu vždycky dali malou stoličku, kterou přikryly jejími šaty, takže nebyla vůbec vidět. Zajímavý trik.
Našli jsme hotel hned u pláže, kde nám dovolili nechat si bágly. Jedinou podmínkou bylo, že si musíme dát něco u nich v bufetu. To nám nijak extra nevadilo. Hotel vypadal hodně luxusně, takže jsme byli rádi, že bágly budou v bezpečí a my se s nimi nebudeme muset tahat. Dali jsme si každý housky šli pryč. Takhle to asi nemysleli, ale nepindali.
Vítejte v Pekle
K Marble Mountains jsme zamířili Grabem, protože to bylo docela daleko. Tam jsme vlezli hned do první jeskyně s úmyslem, že je projdeme všechny. Navíc byl hrozný hic a pražilo slunce. Hned u vchodu nás přivítaly ruce, které se na nás vztahovaly z vody. Šokovalo mě to. Před několika málo dny jsem o něčem podobném četla v rámci našeho čtenářského klubu, kde jsme propadli duchařině.
V jeskyni bylo narváno. Na schodech ve skále bylo tak narváno, že jsme se tam jen stěží vyhýbali. Na nějakou zdvořilost se tam fakt nehrálo. Za naši snahu nás odměnil pěkný výhled na město a malá pagoda. Nejhezčí na tom ale byly detaily a sošky podél schodů, které udržovaly atmosféru a tajemství posvátného místa. Škoda jen těch lidí no. Kvůli tomu bych tam už nešla. No a ještě kvůli „těm“ dole…
Sestupujeme do nitra země
Pokračovali jsme jeskyní dál a dál, až k obrovskému neonovému oltáři. Vedle něj stál mohutný gong, do kterého se nějaké dítě rozhodlo vší silou praštit. Ozvala se ohlušující rána, která všechny okolo na pár vteřin ohlušila. Jako by jeskyně zvuk ještě zesilovala. Celé mi to přišlo jako výsměch náboženství a všemu, co představuje. Pravý opak pokory a úcty.
Jak jsme sestupovali hloub, svíral mě stále tíživější pocit. Všude kolem se začaly objevovat výjevy mučení. Lidé s vyvrženými vnitřnostmi. Had, požírající člověk, že koukaly už jen nohy. Sekání končetin, prstů a znásilňování žen. Jako by toho nebylo už dost, ze stěn začaly vylézat kusy démonů. Někdy jen obličej, jindy i kus trupu. Nejhorší bylo, že jsem to kolikrát nečekala a stanula tak tváří v tvář rarachovi.
Veselí neonových světel nahradil děs, hrůza a tížívá atmosféra. Rozhodně tomu nepomáhalo, jak jsme stále klesali do nitra země. Vzduch byl těžký a zatuchlý. A pak jsme došli na konec. Ulevilo se mi. Cestou zpátky jsem se už nedívala po sochách, ani po stěnách. Už jsem měla téhle díry dost. Venku jsme se dozvěděli, že se jeskyně jmenuje Am Phu, což znamená Peklo.
Marble Mountains – konečně zase stoupáme
Zatímco my zamířili k výtahu do komplexu, druhá půlka jela k Lady Budha, kterou předešlý den nestihli. Celý areál se nacházel v kopcích, takže stačil jeden lístek na výtah a jedna vstupenka do areálu. Dolů jsme šli pěšky. Ten den bylo příšerné vedro, takže jsme ocenili stín a chlad jeskyní, kterých tam bylo hned několik.
Prošmejdili jsme každý kout a prohlédli si každou sochu a zajímavost, na kterou jsme narazili. A že jich bylo! Potkali jsme mnichy, kteří přišli vzdát holt svým svatým, stejně jako mnoho dalších. Vylezli jsme na nejvyšší bod ve skalách, odkud byl rozhled na celé město, zbytek komplexu i moře. Tady nahoře už bylo daleko méně lidí a dalo se volně procházet bez strkání a potřeby ostrých loktů.
I tady jsme sešli z hlavní cesty a byli za to odměněni liduprázdnými koutky a odpočinkovými místy. Nejspíš jsme taky omylem vlezli na ubytovnu mnichů. Jak jsme zjistili, tak jich tu očividně pěkná řádka žije. Tady nahoře duchovno, úcta a bázeň kapala z každého koutku. Nikde žádné neony nebo řvoucí turisti. Nahoře je zkrátka líp jak dole.
Pomalu se loučíme s Danangem a jedeme dál
U Marble Mountains jsme se stavili ještě na oběd. Lahodné Pho bo, opět dokonale jedinečné. Pak jsme zamířili zpět k hlavní pláži. Zbýval nám ještě nějaký čas, tak jsme ho využili na rychlou koupačku. Nesvítilo sice slunko, ale bylo celkem teplo. Ostatní dorazili zanedlouho, stejně jako odvoz do Hoi An. Ten jsme měli zařízený od naší budoucí domácí. Naložili jsme krosny do kufru auta, které s takovým nákladem rozhodně nepočítalo. Přesto jsme to tam narvali a mohlo se jet. V autě si řidič zpíval, nevadilo nám to, a tak jsme se přidali a zpívali s ním. Jinak ale anglicky moc nemluvil.
Ubytování v Hoi An nás úplně dostalo
U cesty nás přivítala veselá paní, která nás vybavila mapou, různými letáčky a informacemi o městě i ubytování. Pak už jsme se odebrali do našich komnat, které působily vskutku královsky. Brzy jsme se měli dozvědět, že tohle bude jedno z nejlepších ubytování na naší cestě.
Ještě jsme měli trochu času, tak jsme vyrazili na večeři do jedné blízké restaurace. Objednali jsme si místní speciality jako Hoi An Fried Wonton, Banh Bao Vac (White Rose Dumplings), Com Ga a klasické smažené závitky. Měli hodně široké menu, což se odráželo i na kvalitě jídla…Gordon Ramsey by nebyl nadšený. Nicméně to bylo dobré, i když na Vientam spíš průměr. Na ubytku jsme ještě naplánovali trasu na další den, ulehli do úžasně měkké postele s moskytiérou a těšili se na další den.
Proč jsme si zamilovali Mountain house?
Ubytování stálo okolo 250Kč na osobu na noc a v ceně byl kopec věcí. Například zapůjčení kol, wi-fi i naprosto božská snídaně (to jsme zjistili až při placení). Každé ráno nás čekala jedinečná banánová palačinka, omeleta nebo Pho bo, vietnamská filtrovaná káva s kondenzovaným mlékem (pro mě i s ledem), čajík a talíř nějakého ovoce.
Půjčení kol jsme využili hned první den a vyrazili na projížďku. Hoi an se ostrovech na několika ostrovech, které jsou spojeny mosty. Projeli jsme jich několik a zamířili až do nejkrajnějšího cípečku ostrova Cửa Đại. Z něj jsme potom podél pobřeží zamířili k An Bang Beach (hlavní pláž). Mirovo kolo začalo v průběhu cesty nepříjemně skřípat, navíc se mu zadrhávalo kolo a bylo těžké na něm vůbec jet. Naštěstí ale cestu přežilo.
Vlastní pláž? To chceš
Říkali jsme si, že nemá cenu jít na nejhlavnější pláž, a tak jsme cestou někde zabočili a objevili jednu zašitou, osamocenou plážičku. Nejspíš patřila k nedalekému hotelu a mimo hlavní sezónu sem lidi nechodili. Schovali jsme kola pod povalený dřevěný slunečník a šli se koupat. Kromě nás tam byli už jen malí krabíci, kteří si se značnou námahou dělali cestičky v písku. Ten den příjemně foukal vítr, takže byly i senzační vlny, ve kterých jsme se pořádně vyřádili.
Když jsme se dostatečně unavili, byl čas vyrazit na jídlo. Trochu jsme pogooglili a vyrazili do Cao Cao Grasshopper, kde jsme si objednali místní speciality Bánh Xèo (syčící palačinku) a Cao lầu (nudle s hovězím a zeleninou) a jako dezert banány s čokoládou. Všechno bylo skvělé, i když jsem Mirovi trochu záviděla jeho palačinku, protože byla naprosto fenomenální, zatímco moje jídlo bylo „jen“ skvělé. Holt jiný standart. Za každé jídlo jsme navíc platili jen okolo 40 Kč a to jsme si vybírali ty „dražší“ restaurace. Kvůli ekzému jsem moc nechtěla riskovat klasický street food.
Hlavní pláž taky ujde
Z oběda jsme pokračovali k An Bang Beach, kde jsme se měli potkat se zbytkem skupiny. Čekala nás tak příjemná projížďka většinu času po rovince. I když bylo vedro, na kole se to zdálo daleko snesitelnější a příjemnější. V téhle části města nebyla ani hustá doprava, takže jsme si to užívali. Kola jsme nechali v restauraci u pláže, kde nám pohlídali za to, že jsme si u nich něco dali. Mohli využít taky jejich lehátko a donášku jídla na pláž.
Nějaký čas jsme se ještě koupali a skotačili ve vlnách, a pak na kolech zamířili zpět do centra. Tahle projížďka už nebyla moc příjemná, protože se blížila večerní špička a nám se podařilo vjet přímo do ní. Bylo to poprvé, co jsme hektickou místní dopravu zažili „na vlastní kůži“ a byl to brutus. Ve čtveřici to bylo o to horší, že jsme se několikrát neplánovaně rozdělili. Křižovatky se projíždějí stylem „kdo dřív přijde, ten dřív jede“. Takže část z nás projela a část zůstala uvězněna.
Večer je v ulicích šílenství a podnikavci
Náladu nezachránily ani pestrobarevné lampionky všude v ulicích. Nakonec jsme se nějak vymotali a dostali se k místu určení – Bahn mi Queen. Tenhle podnik začínal jako běžný street food jedné paní, která dělala skvělé sendviče (bahn mi), že si mohla otevřít vlastní „restauraci“. Ve Vitnamu je hodně populární Trip advisor a recenze na netu, které dokážou podniku hodně pomoct a přivést kopec turistů, stejně jako pořádně uškodit.
Po večeři jsme se rozdělili a my šli prozkoumávám Noční market. Chvilku se ještě dalo na kolech jet, ale potom jsme museli sesednout a vézt je. Ulice byly přervané lidmi. Procházeli jsme úzkými ulicemi spolu se stovkami dalších turistů. Dost brzy nás to omrzelo a začali jsme hledat klidnější části marketu. Všude na nás dotírali obchodníci, kteří nabízeli rozmanité zboží, lampionky a také projížďky v barevných loďkách po kanále.
Už bylo celkem pozdě, takže jsme temnými ulicemi zamířili k ubytku. Abychom se tomu další den vyhnuli, naplánovali jsme si výlet na skútru do 200km vzdáleného My Son. Na skútru jsme přitom seděli jen jednou v životě…
