Do Danangu jsme přiletěli asi po 10 večer. Hned na letišti nás čekaly problémy. Už jsme si zvykli na Grab, takže nás překvapilo, že najednou všichni jízdu odmítali. I přes prvnotní obtíže jsme toho v Danangu zažili spoustu, například Lady Buddha. Jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byla, moře a Marble mountains. Proč tam vyrazit?
První večer nezačal zrovna nejlíp
Nakonec jsme ale přece jen museli vyrazit po svých, abychom se vzdálili letišti. Později jsme zjistili, že grabáci a taxikáři mají dohodu, podle které má Grab k letišti omezený přístup. To vysvětlovalo jejich podivné chování.
Jakmile jsme se dostali z letištního areálu, tak se nám konečně podařilo nějakého setkat. Další věc byla, že už pomalu všechny restaurace zavřely. Naštěstí jsme uprosili jeden zavírající obchod, abychom si mohli koupit alespoň něco malého, žádné zásoby jsme totiž neměli. Zatímco my jsme hledali jídlo, druhá polovina skupiny se pokoušela dostat do ubytování. Podle jejich slov to byla „dobrá únikovka“. Cesta ztemnělým hotelem, jen stěží fungujícím výtahem a prázdnými chodbami působila až přízračně.
Po všech peripetiích nás konečně čekal cíl dnešní cesty – pokoj ve 20. patře obřího věžáku. Samo bydlení bylo typicky turisticky vietnamské – na pohled luxusní, avšak při bližším ohledání bylo znát opotřebení a působení zubů času.
Zvrchu všechno vypadá klidnější
Přesto všechno byl pokoj, nebo spíš byt, krásný. Nejvíc mě na něm fascinoval pohled z okna. Noční město pulzovalo neonovými žílami temných hlubinách pod námi. Bylo to úchvatné a děsivé zároveň. V oknech nebyly žádné mříže, ani nebyla příliš vysoko, snadno by z nich tak vypadlo i dítě… A právě u nejnižšího okna byl dětský koutek. My ale s sebou děti neměli, takže jsme byli v klidu. U nás v ložnici bylo okno, na kterém se dalo sedět a měla jsem z něj perfektní výhled na město. Bylo vystlané polštářky a poblíž bylo světlo. Jako by na mě čekalo.
Přestože mám z výšek docela strach, tady jsem se cítila doma a v bezpečí. Můj koutek samoty, ukrytý vysoko v oblacích smogu, dost daleko od rušných, hektických ulic a jejich obyvatel. Žádné: „Can I help you, Miss?“, ani nic jiného. Měla jsem zkrátka svoji introvertní chvilku, kterou jsem si náramně užila.
Ráno si nás našla snídaně i kafe
Ráno se nám nepodařilo z ubytka dostat včas, takže jsme vyráželi celkem pozdě. Opět jsme se rozdělili, protože zatímco my chtěli zamířit rovnou na pláž, druhá polovina vyrazila na snídani. Po cestě jsme chutnali skvělou sladkou kouli Banh Cam a objevili zapadlou kavárnu, nebo spíš ona našla náš. Ve Vietnamu jsem si chtěla užít super levného kafe co nejvíc, takže to byla jedna z prvních věcí, na které jsem ráno myslela. Bydleli jsme ale dost v centru, kde je dost rušno. U jednoho rohu nás odchytil pán, který nás zatáhl co své kavárny-asi galerie.
Na místní kulturu jsme si tou dobou ještě moc nezvykli, takže jsme byli ostražití. Anglicky samozřejmě nerozuměl a tohle místo nebylo ani na mapě, natož pak na trip advisoru. Nakonec se jsme se nějak rukama, nohama dorozuměli, že chceme kafe s ledem s sebou a už jsme jen čekali, co dostaneme. Posadili jsme se na malinkaté židličky, kam se Miro ani omylem nevešel, já byla celkem v pohodě. Pan majitel si s námi začal povídat. Moc jsme si nerozuměli, ale přesto jsme si celkem dobře pokecali. Říkal nám o své ženě, která nám připravovala kávu, o svém podniku a životě.
Říkali jsme si, kolik to bude nakonec stát a co to tedy bude. Konečně bylo hotovo a já dostala přesně to, co jsem chtěla – skvělé kafe na ledu za dvacku. Později jsem se dozvěděla, že se tu dá sehnat i daleko levněji a tohle byl spíš průměr, tehdy jsem ale byla nadšená. Posilněni kafem jsme zamířili rovnou na pár kilometrů vzdálenou pláž. Cestou jsme procházeli malebnými uličkami s krásnými, udržovanými domy. Zatím jsme viděli spíš polorozpadlé, špinavé ruiny, takže jsme byli nadšení. A pak jsme konečně dorazili k pláži.
Jak vypadají pláže Danangu v březnu?
Přestože v Čechách byla tou dobou ještě kosa, my si užívali nádherných 30 stupňů a sluníčka. Po dlouhé zimě to bylo přesně to, co jsme potřebovali. Nejdřív jsme chodili do vody po jednom, ale potom jsme tam už věci nechávali. Na pláži totiž skoro nikdo nebyl, kromě pár zbloudilých duší.
Písek tu byl úchvatně jemný, heboučký a překvapivě čistý. Před odjezdem jsme slyšeli ledacos o zněčištěném moři a o tom, jak se ve Vietnamu nebudeme moct koupat. Opak byl ale pravdou, až na nějaký ten bordel od turistů (petky a pytlíky od svačiny), byly pláže i moře krásné, udržované a čisté.
V Danangu jsme měli necelé dva dny, takže jsme chtěli stihnout i hlavní lákadla Lady Buddha a Marble mountains. První zmíněná se nachází na kopci blízko moře, a tak jsme ji viděli i při koupání. Zdála se být daleko, ale jelikož bylo nádherné počasí, tak jsme se k ní rozhodli dojít po pláži. Všude kolem byly rozestavěné obří hotely, které se tyčily nad pobřežím jako smutné majáky s příslibem lepšího života. V tenhle moment tu to ale moc nežilo. Dál od hlavní pláže bordelu přibylo. Většinou se soustřeďoval poblíž opuštěných rybářských lodiček, které na břeh vyvrhlo moře. Občas jsme potkali i nějakou plavby schopnou loď, ale bylo jich po málu.
Luxus za málo peněz? Jak kde
Přece jen to k Lady bylo dál, než jsme si mysleli, a tak jsme se cestou stavili ještě na oběd. Oklepali jsme ze sebe písek a oblékli se do kraťas a trička, abychom po městě neběhali jen v plavkách. Po pár minutách jsme mezi rozestavěnými hotely našli korejskou restauraci BBQ grill. Původně jsme si chtěli dát jen 1 jídlo na půl a mangový shake, jenže nás obsluha nepochopila a přinesla 2 jídla. Bylo vidět, že restaurace má být „fancy“, ale není. Vzhledově byla nádherná – masivní stoly z tmavého dřeva, které měly uprostřed místo na grill. Jenže pak tu byly děsivé záchody a další odpudivé detaily.
Po jídle jsme pokračovali podél pobřeží k Lady Buddha, měli jsme dost času a procházku si užívali. Těsně před stoupákem jsme navštívili ještě chrám, kde zrovna probíhala částečná rekonstrukce zahrady. Užívali jsme si příjemný stín chrámu i pohled na jeho pozlacené sochy a výjevy ze života božstev i lidí. Nebyli jsme ale vhodně oblečení, takže jsme jen nakukovali zvenku.
Dá se dostat až k Lady Buddha pěšky?
Jak začala cesta pomalu stoupat, tak se objevili „naháněči“, kteří nás k Lady chtěli odvést. Byli dost neodbytní a na naše námitky, že tam dojdeme pěšky, jen nevěřícně kroutili hlavou a ťukali si na čelo. Bylo nám to jedno. Jenže pak jsme to pochopili. Nahoru vedla jen silnice, kde byl celkem silný provoz (motorky, auta i autobusy) a pro chodce to bylo hodně nebezpečné.
Byli jsme tak blízko, a přesto jsme nemohli dál. Zkoušeli jsme si zavolat Grab, ale nedařilo se. Buď to nevzal nikdo, nebo nám po chvilce volali, abychom to zrušili a jeden se ani neozval. Začínali jsme být trochu zoufalí, ale pak se Miro osmělil a šel někoho stopnout. Zastavilo nám úplně nová, vyvoněná kára. My byli ještě trochu od písku, a hlavně zpocení po dlouhém pochodu ve vedru. Sedla jsem si dozadu ke dvěma nalíčeným, luxusně oblečeným a navoněným dámám. Ony si nás ale vůbec nevšímaly a dál vesele čučely do telefonu.
S řidičem jsme se pokoušeli trochu mluvit, moc nám to nešlo. K Lady to nebylo daleko, ale kopce byly prudké a náš řidič měl co dělat, aby to vůbec vyjel. Zavezl nás přímo do areálu, i když to pro něm byla zajížďka. Tam ho čekal nejstrmější krpál, který se pokoušel vyjet na čtyřku, takže mu to v půlce kopce chcíplo. Všem se nám orosila čela. Přímo za zadkem auta byl plně naložený autobus a my se k němu při každém pokusu o nastartování nepříjemně blížili.
Auto zarachotilo a jen neochotně se začalo opět plazit do kopce. Oddechli jsme si. Tahle situace se opakovala ještě jednou i tu ale řidič zvládnul. Chtěli jsme mu za obtížnou cestu zaplatit, ale nic nechtěl, tak jsme mu dali alespoň 20 000 dongů (asi 20Kč). Jen se zasmál, pak nám všichni zamávali a s úsměvem odjeli.
Krásy i strasti areálu okolo Lady Buddha
Celý areál byl obrovský a nacházelo se v něm nespočet pagod a chrámů a samozřejmě hlavní lákadlo – Lady Buddha. Prošli jsme každou cestičku a prošmejdili každý kout. Byli jsme tak důkladní, že se nám dokonce podařilo najít i místa bez lidí. Jinak bylo totiž u sochy dost narváno. Za to můžou zájezdy, které sem vozí tuny turistů.
Hned na začátku jsme u jedné pagody potkali skupinku Čechů. Poznávací znamení byla obvykle věta typu: „Ty vole, tady je ale vedro!“ Holt našinec se nezapře. Nicméně se zdáli v pohodě, tak jsme je pozdravili a prohodili pár slov. Všichni jsme se podivovali nad tím, kolik Čechů a Slováků do Vietnamu jezdí. Za svůj pobyt jsme jich potkali desítky.
Nejvíc jsme si samozřejmě užívali liduprázdná zákoutí, která nás lákala ke chvilce nerušeného odpočinku a rozjímání. Přece jen jsme byli v chrámovém komplexu. Jinak jsme obdivovali dech beroucí výhledy na moře, pobřeží a zahrady na svazích. V celém areálu byly stovky bonsají všech tvarů u velikostí. Četná byla i ostatní vegetace. Od upraveného trávníku přes roztodivné barevné keře až k bujnému lesu, uzavírající jednu stranu komplexu. Bylo vidět, že je všechno dokonale udržované, což je celkem v rozporu se zbytkem Vietnamu.
Samotná Lady byla majestátní socha oděná v bílém. Její půvab byl až zarážející, jak může tak obří socha vypadat jemně a něžně? Loni jsme navštívili Matku vlast v Kyjevě na Ukrajině, která mi přišla ohyzdná. Prostě takový babo-chlap, co si o ní-něj neopřeš ani kolo. Lady oproti ní vypadala křehce a nevinně. Úchvatná.
Bun bo nam bo po x-té
Od sochy jsme se svezli s řidičem, který vyhlížel zákazníky na parkovišti. Vzal nás za cenu Grabu, takže to byla pecka. Nechali jsme se odvézt rovnou k restauraci, kde jsme se měli všichni sejít na večeři. Tam nás čekala další verze Bun bo nam bo. Opět to bylo výborné.
Po jídle už byla tma tmoucí, a tak jsme vyrazili na ubytko. Další den jsme se měli zase přemisťovat, takže jsme si krosny sbalili už večer, abychom mohli odejít brzo. Druhý den jsme si někde potřebovali nechat krosny…
