Je to tu, konečně odjíždíme. Když jsme před pár měsíci kupovali letenky, tak se všechno zdálo TAK vzdálené. A najednou je to TU. Odlétáme do Pekingu, a pak hurá do Vietnamu!
Přestože jsme se sbalili už pár dní dopředu, poslední dobalovačky se konaly až večer před odjezdem. „Hlavně se nestresovat, ať se nám dobře spí!“ Marná snaha. Poslední kontrola bankovního účtu před odjezdem odhalila, že je zablokovaný. Paniku zaplašil až hovor do banky – pokusy o zadání PINu se očividně sčítají za několik dní a já svoje heslo napoprvé VŽDYCKY zadám špatně. Takže ho můj dnešní pokus vlastně zablokoval. Bezva.
Vyrážíme vlakem do Vídně
Když jsem ve 4 ráno zamačkla budík, vůbec se jsem se necítila ready na dlouhatánskou cestu. Co naplat, vlak do Vídně jel už v 5:30. Přestože celá naše čtyřčlenná parta vypadala jak po dlouhém flámu, všechno jsme stihli a cestou se i trochu dospali. Budili jsme se jen na pravidelný příděl čaje a kávy. Sedačky byly pohodlné, a tak téměř 5h cesta rychle utekla.
Na vlakáči ve Vídni jsem málem nedostala lístek na městskou, protože mi automat sežral peníze. Naštěstí byl poblíž hlídač, který mi s ním pomohl. Cesta na letiště pak už byla hračka. Dali jsme si tam i rychlý oběd, obalili krosny fólií a už jsme si to šinuli přes kontroly. Dokonce jsme si tam nabrali i nějaké erární zavírací pytlíky pro strýčka příhodu. Tehdy jsme ani netušili, jak moc se nám budou hodit.
Linka Vídeň – Peking letí asi 9,5 hodiny. Byl to ten nejdelší let, jaký jsem kdy absolvovala a bylo to super. Vyspala jsem se, pak nám donesli večeři. Zase jsem spala, dokud nám nepřinesli snídani. Koukla jsem na nějaký film a už jsme byli v Pekingu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moc se mi líbily jejich měkké, čisté polštářky a deky, prostě jako doma. Navíc letadlo často procházeli letušky a nabízeli nám nápoje. Nechyběla mezi nimi ani cola, pivo, víno a „kafe“ (já bych to ale kávou nenazvala).
Vadila mi jen fronta na záchody vždy po jídle a s tím spojený zápach. Upřímně lituju lidi, co seděli přímo u nich. Ještě víc je mi líto letušek, které tam po každém pasažérovi naběhli. To byl jediný moment, kdy jsem pozorovala trhliny v jejich jinak dokonalém vzezření. Přece jen jsme letěli s China Airlines.
Chtěli jsme ke zdi, ale nevyšlo to
Do Pekingu jsme dorazili brzy ráno. Byli jsme trochu zmatení z dlouhého letu i časového posunu 6h. Naštěstí jsme si ale předem zjistili, jak co nejrychleji letištěm proplout, abychom stihli Velkou čínskou zeď. Na přestup jsme měli asi 14 hodin, takže jsme si potřebovali rychle obstarat přestupní víza, vyměnit peníze a vypadnout z letiště. Bohužel se všechno kazilo už od začátku.
Výstup z letadla byl stejný jako jinde, sranda začala až v areálu letiště. Nejdřív jsme si museli nechat oskenovat otisky prstů (to byla brnkačka), vyplnit modrý formulář a nechat si ho potvrdit (to už bylo horší). Stáli jsme ve frontě a vyplňovali ho, když před námi najednou člen ostrahy natáhl pásku, zkontroloval nám vyplněné formuláře a poslal nás dál do areálu. Anglicky nerozuměl, tak jsme ho nakonec poslechli. Po pár krocích jsme prošli branou, která snímala tělesnou teplotu a pokračovali do další giga fronty.
Když jsme ji vystáli a konečně se dostali k přepážce, čekalo nás překvapení. Bez potvrzeného modrého formuláře nás dál nepustí. Takže jsme se museli vrátit do první fronty, odkud nás původně vyhnali. Pořádně naštvaní jsme šli zpátky k první budce, kde se mezitím taky vytvořila dlouhatánská řada, protože mezitím přistála další letadla.
Po splnění formalit a několika velmi nepříjemných, důkladných kontrolách batohů i těla, jsme se konečně dostali k bankomatům. Opět překvápko. Z mojí karty nešlo vybrat a v bance nám taky nepomohli (do Číny je lepší vzít kartu Mastercard než Visa). Nakonec jsme směnili pár rezervních dolarů v automatu, banky totiž ani nesměňovaly. Všechny tyhle srandy nám zabrali přes 4 hodiny a na výlet na zeď tak nebylo dost času, takže jsme zamířili rovnou do města.
Zakázané město Velkého bratra
A tady přišel kulturní šok. V metru jsme se orientovali snadno, lístky se daly koupit bez větších obtíží. Co nás ale všechny dostalo byly neustálé kontroly při vstupu do metra a taky při přestupech a někdy dokonce i u východu. Propagační plakáty plné radostných úsměvů dělníků a tvrdě pracujícího lidu mi tak zvláštní nepřišly, všudypřítomné kamery jsem ale rozdýchávala jen stěží. V životě jsem jich tolik neviděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla na stromech, sloupech, domech, dokonce i na památkách.
Dalším šokem bylo množství policistů a vojáků všude kolem. Kontrolovali nás dokonce i přímo na ulici. Za celou dobu jsme potkali překvapivě málo turistů. Všichni místní po nás zvědavě pokukovali a děti se s námi chtěly fotit, jako by Evropana nikdy neviděly. Kvůli množství lidí a vojáků jsme nakonec slavné Zakázané město jen obešli a procourali okolí. Neměli jsme ani moc času, takže jsme se brzy vrátili na letiště.
Rychle pryč z Číny. Hello, Vietname
V Číně nám nefungoval internet, a to dokonce ani na veřejné wi-fi na letišti. Později nám došlo, že spoustu stránek úplně blokují – mezi nimi například i Google. Po těchto zkušenostech jsme rádi sedli do letadla a pokračovali v cestě. Po dalších 6 hodinách letu jsme dorazili do Ho či minova města. Přiletěli jsme v noci, ale naštěstí jsme měli odvoz z letiště zařízený dopředu naším hotelem. Rovnou jsem si koupili simky (každá asi za 2 kilča), kde byly 2 GB dat na den.
Okamžitě jsme si začali všímat rozdílů proti Číně. Žádné přehnané kontroly, všechno bylo tak nějak na pohodu a v klidu. Oteplilo se z 8 stupňů (přes den) na asi 25 (v noci!) a to už je pěkný skok. Změnila se vegetace. Všude byly palmy a další rostliny, které jsme u nás nikdy neviděli (snad jen v botanické). Zvedla se vlhkost vzduchu. V Číně byla zima a sucho, prostě stejné jako podzim u nás. Ve Vietnamu ale bylo vlhko a hodně teplo.
Cestou na ubytování nám ale byla zima kvůli nakulené klimošce v autě. Tenhle neduh – láska Vietnamců ke klimatizacím v autech – nás ostatně provázel celým pobytem. Jako první ubytování jsme zvolili něco trošku „fancy“ – 26 patrový hotel s vlastním bazénem, který vypadal skvěle ve dne i v noci. Přestože jsme byli úplně mrtví, tak sprcha před spaním byla nutnost. Přece jen jsme cestovali už nějakou dobu. Pak jsme se mohli konečně natáhnout na normální posteli a pořádně se vyspat.
Poprvé ochutnáváme Vietnam
Ráno jsme nemohli dospat, takže jsme vstali docela brzy. I tak to bylo asi stokrát lepší než spaní v letadle, vlaku a na letišti. V noci bylo nepříjemně dusno, ale každý z pokojů měl klimatizaci, takže nás to ani trocu netrápilo. Když jsme se ráno vzbudili, pomalu už začínala výheň, takže jsme chtěli vyrazit co nejdřív. Než se vzbudili ostatní, šli jsme se podívat k bazénu a z dlouhé chvíle si tam zatančili salsu. Bylo tam prosklené fitko, takže nás sledovala pěkná řádka zvědavých očí. Pak jsme konečně mohli vyrazit objevovat město.
Vyrazit časně se nám nepodařilo, takže jsme z hotelu zamířili rovnou na oběd. Vzali jsme to zlehka procházkou po městě, takže nás to přirozeně zavedlo na Bun bo nam bo. Kde jinde si taky dát hovězí maso s nudlemi po jižansku (bun bo nam bo) než právě na jihu? Bylo to naprosto famózní, delikátní a skvělé. Myslela jsem si, že v Praze ho dělají výborné, hned první sousta mě ale utvrdila v tom, že jsem se šeredně spletla.
U nás ho dělají dobře, ALE. Tady je zeleninka TAK čerstvá, že to snad ani není možné. Zálivka TAK lahodná, že jsem si to do teď ani nedovedla představit. Cibulka TAK křupavá, že to nedovedu ani pochopit. A hlavně všechno je v TAKOVÉ harmonii, že mi to hlava prostě nebere. Za ty 3 týdny ve Vietnamu jsme ochutnali několik verzí téhle speciality, všechny byly úžasné, ale přesto se žádná nevyrovnala té první (snad jen v Ha Giangu).
Není to jen o jídle
Ve zbytku dne jsme objevovali i další krásy Ho či minova města a zašli také do jedné vyhlášené kavárny, kde jsem poprvé ochutnala vietnamskou kávu. Ve Vietnamu připravují směs arabiky a robusty, takže je káva černá jak bota, hořká a velmi silná. Jelikož bylo vedro, dala jsem si ji na ledu. I tady jsem se zamilovala hned na první doušek. Navíc mi upíjení odhalilo, že jsem dostala úchvatnou skleničku se sarkastickou kočkou. Oni mě tu snad znají!
V nádobách po krajích místnosti měli velké a malé kádě a demižony, ve kterých byly naložené různé rostliny, kořeny, hmyz a taky hadi (ble). Na trávení je pálenka dobrá, tak jsme si každý dali panáčka. Nechutnalo to nijak „speciálně“, za mě to byl prostě hodně tvrdý chlast. Nicméně jak jsem ho do sebe kopla, tak mě nejdřív pár vteřin pálil krk, a pak se mi v těle rozlilo příjemné teplo. Správná pálenka má zahřát u srdce, a to se téhle podařilo.
Nakonec jsme si ještě sehnali cestovku na cestu k deltě Mekongu. Původně jsme si chtěli cestu booknout on-line, ale takhle napřímo to vyšlo daleko levněji. Jak se říká: „Líná huba, holé neštěstí.“ Miro ji naštěstí línou nemá, takže to za nás vyřídil. Majitel podniku tak nějak rozuměl anglicky. Když něco nebylo jasné, pomohly hlavně ruce a nohy. To ostatně platí všude ve Vietnamu, hlavně mimo velká města, kde občas někdo z mladší generace rozumí, ale běžné to tedy rozhodně není.
Večer jsme zakončili koupačkou v bazénu a už jsme se těšili na výlet k deltě Mekongu. Přečti si další část zápisků z Vietnamu.
