Druhá část putování po Vietnamu nás zavedla k deltě řeky Mekong. Plavili jsme se na lodičkách a zkoumali místní kulturu plovoucích vesnic. Kromě dalšího Ho či minova města, jsem se podívali taky do vyhlášeného muzea války, kde jsme poznali agenta Pomeranče. Co jsme zažili na loďkách a proč jsem se v muzeu málem pozvracela?
Cestujeme k deltě Mekongu
Ráno jsme si museli přivstat, abychom se stihli k cestovce dostat včas. Bohužel nás nevyzvedávali přímo u hotelu. Takhle časně ráno byl Grab ještě levnější než předešlý den, takže nebylo o čem přemýšlet. Než pro nás přišel průvodce, tak jsme si ještě stihli koupit kafe a něco malého k snídani.
Autobus nás nenabral hned před cestovkou, jak jsme očekávali. Místo toho nás průvodce provedl před park, až na další ulici, kde už čekal připravený autobus. Cestou nás ještě rozřadil do skupin podle toho, jaký typ výletu jsme si zvolili. Kromě jednodenních totiž nabízí i dvou až třídenní výlety.
My si vybrali základní jednodenní méně turistickou oblast s jedním z menších „plovoucích marketů“ (floating market). Náš autobus sice nebyl top třída, ale přesto byl pohodlný a měl dokonce i klimatizaci. Cestou tam jsme měli jednu zastávku. Ve Vietnamu je všechno dost daleko od sebe, takže na delších trasách jsou podobná místa běžná. Tohle bylo očividně připravené speciálně pro turisty.
Konečně přesedáme na loď
Asi po 2 hodinách cesty jsme dorazili do přístavu, kde jsme přesedli na velkou loď. Prvním cílem byl plovoucí market, který byl na téhle straně kanálu skutečně maličký. Náš průvodce byl první Vietnamec, který celkem obstojně mluvil anglicky. Neustále házel nějaké vtípky a popisoval zajímavosti z jejich běžného života i historie.
Na první výlet nám vyšlo nádherné počasí, jako stvořené ke koupání. Když jsme míjeli vesnice na březích řek, některé z místních dětí se tam koupaly. My bychom do toho ale nevlezli ani za nic. Voda byla příšerně zakalená a plaval v ní bordel. Žádná dovolenková idyla to fakt nebyla.
Z velké lodi jsme přesedli do lodičky pro čtyři + lodivod, abychom mohli dál plout úzkými rameny řeky, velká loď má příliš hluboký ponor. Na malé loďce nám zapůjčili typické vietnamské klobouky, které si představíte u pěstitelů rýže. Pěkně připékalo, takže jsem to všichni ocenili. Já seděla úplně vepředu a samozřejmě jsem si spálila stehna. No jo, moje kůže není zvyklá na první sluníčku už začátkem března.
Jak jsme proplouvali úzkými kanály, kolona našich lodiček se nám vzdalovala, až se chvílemi ztrácela z očí. Politovala jsem našeho lodivoda, protože oba kluci mají okolo dvou metrů… Holt nejsme žádní drobní, štíhlí Vietnamci.
V řece byly místy spadané velké větve a staré lodě, kterým jsme se museli vyhnout. Pluli jsme až do doby, než jsme narazili na loď plnou kamení, která zatarasila celé rameno, takže i naši cestu. Bylo jasně vidět, že tohle v plánu rozhodně nebylo. První lodičky přirazily k lodi s kamením a začaly nás na ni vysazovat. Bohužel si přitom vzali zpátky i kloboučky. Abychom se dostali až na břeh, museli jsme přejít po úzkém dlouhém prkně.
Narazili jsme na zátaras, dál musíme po svých
Po řece to dál nešlo, takže jsme pokračovali pěšky. Jednou to bude pěkná procházka, ale teď byla naše cesta vykopaná a teprve stavěli chodník. Právě proto tam byla ta velká loď s kamením. Chvíli jsme šli pískem, a pak dokonce jen rozoranou brázdou. Byla sranda pozorovat některé z dam, které si vzali boty na podpatku. Jedna z nich to později vzdala a boty si sundala.
Cesta trvala asi dvacet minut a během ní se k nám opět přidal náš průvodce a začal vyprávět. Vždy ukázal na nějaký strom nebo rostlinu a nechal nás hádat, co to je. Drtivou většinu jsme neznali, takže jsme se zas něčemu přiučili… Ruku na srdce, stejně si z toho nic moc nepamatuju.
Po dalších pár minutách chůze jsme konečně dorazili do „restaurace“ na oběd. Brzy jsem zalitovala, že jsem si dala vegetariánskou verzi, protože kousky masa byly skvěle okořeněné a měkoučké. První dny jsem se jídla celkově dost bála, protože těsně před cestou mě navštívil Pan ekzém, až jsem musela jít na sérii kortikoidových injekcí. Takže jsem ochutnávala jen velmi opatrně.
Po obědě jsme nasedli na kola, která snad zažila ještě první světovou – vrzající plečka, která moc nebrzdí a máš pocit, že se pod tebou každou chvíli rozpadne. Moc velkou důvěrou jsem v tu chvíli neoplývala. Jeli jsme na nich ale jen pár minut, a i přes svou pochybnou kondici nás dovezla bezpečně až zpět k velké lodi. Klidně bych jela i delší trasu, bylo to super.
Po další krátké cestě nás opět vysadili a museli jsme pěšky. Procházeli jsme ovocnými sady a zahradami, kde nám průvodce ukazoval další druhy stromů a ovoce. Došli jsme až do jedné budovy, kde nás čekalo vystoupení místních umělců a občerstvení v podobě čaje a čerstvého ovoce ze zahrady.
Později jsme se od něj dozvěděli, že si takhle místní pomáhají. Přivede k nim turisty, kteří si vždy něco koupí, vidí něco nového a užijí si to. Místní farmáři a výrobci se zase zviditelní a mají lepší příjmy a s tím i kvalitu života. Celkem dobrý model.
Dáš si kamarelku nebo radši hada?
Zahradami jsme prošli až do výrobny kokosových karamelek, pufovaných dobrůtek a domácího alkoholu s hmyzem a hady. Pro pufování rýže mají speciální postup, kdy nejdřív ve velké pánvi připraví horký popel, do kterého následně nasypou rýži. Při promíchání se rýže zahřeje a začne pukat. Když je všechno vypukané, tak směs hodí do síta, ve kterém pak zbude jen rýže. Sledovali jsme celý proces, a dokonce jsme dostali i ochutnávku. Bylo to mnohem lepší než brambůrky nebo popcorn.
Pak jsme ještě sledovali, jak se zpracovávají kokosové ořechy na výborné karamelky. I ty jsme vyzkoušeli ještě teplé. Chutnaly úplně stejně jako normální karamelky. Nakonec jsme dostali panáčka alkoholu z velké kádě, kde byl naložen obrovský had. Všichni si dali, ale mě to vážně nelákalo. Tyhle hady tam měli i živé a mohli jsme si nechat dát na krk. Ani to mě nelákalo.
Cesta zpátky byla nic moc, ale ta večeře…
Ještě poslední projížďka velkou lodí a už jsme nastupovali do autobusu, který nás vezl domů. Cesta byla naprosto příšerná. V autobuse byla nakulená klimoška, takže jakmile se začalo smrákat, zmrzali jsme. Navíc byla příšerná doprava, takže jsme nabrali docela velké zpoždění. Žádné terno nebyla ani zastávka na toaletu, kde byly nejhorší záchody, co jsem kdy viděla.
Večer jsme si ale udělali radost a spravili si chuť skvělým jídlem v Benthanh Street Food Market. Jídlo bylo výborně a profesionálně připravené. Akorát tu nejedli žádní místní, což je ve Vietnamu vždycky znak toho, že je to jen lákadlo pro turisty = předražené a ne tak dobré. Bylo tam sice strašně narváno, ale jídlo bylo ale vážně super + velký výběr všeho (i mezinárodní kuchyně).
Z koho se vyloupl prvotřídní vyjednavač?
Další den jsme už měli odlétat, takže jsme sbalili krosny a do města vyrazili časně. Chtěli jsme ještě jednou navštívil naši oblíbenou kavárnu. Tentokrát jsme vyrazili sami, abychom toho stihli víc. Zamířili jsme do velké tržnice, kde jsme chtěli koupit nějaké dárečky. Na moji silně introvertní povahu to ale bylo trochu moc. Po pár minutách mě: „Can I help you, miss?“, už vážně štvalo a přestala jsem na to úplně reagovat.
K mému překvapení se Miro ve smlouvání nesmírně vyžíval, a tak jsme získali první suvenýry – úchvatné magnetky s motivy Vietnamu. S ostatními jsme se sešli zase až na oběd, který jsme si dali v korejské restauraci. Poprvé jsem měla autentický ramen a nějaké smažené knedlíčky a bylo to fantastické. Ostatní si dali směs rýže, masa, sýra, řas a majonézy… to mě fakt nelákalo.
Poslední zastávka a další málem pozvracené muzeum
Vstupné bylo za pár kaček, a ještě nám pohlídali krosny, takže jsme je nemuseli tahat s sebou. Ostatním se muzeum fakt líbilo, ale já z něho měla hodně smíšené pocity. Venku v areálu byla válečná technika, která mě zas tak nebere a zbytek byl prostě…
Součástí areálu byla ukázka vězení, kterým se dalo procházet. Nejhorší na něm bylo, jak moc reálně to vypadalo. Tabulky u jednotlivých částí komplexu jsem brzy přestala číst, protože se mi všechno v mysli až příliš živě přehrávalo. Po celách byly navíc rozmístěné i figuríny – jedna byla natažená na skřipci a tvář měla děsivě zkřivenou v němé agónii. Jiná zase měla usekané prsty, které se válely opodál… Mučící místnosti jsem proto jen proběhla. Bylo mi z toho zle.
Samotné muzeum mělo 4 patra, takže jsme to vzali od nejvyššího. Na každém patře bylo několik místností s různými expozicemi. Viděli jsme tematické sochy, staré nábojnice a zbraně, ukázky uniforem, autentické dokumenty i hromadu dobových fotografií. Téma války nesnáším moc dobře, takže to pro mě byl hodně tíživý zážitek.
Kdo je agent Pomeranč (Agent Orange)?
Agent Orange je kódové označení speciální defolianty, které za války rozprášila americká armáda v jižním Vietnamu. Jejich cílem bylo zničit vegetaci a spolu s ní i nepřátelská vojska, která se skrývala v lesích. Zároveň mělo být zničeno i jejich zásobování a tajné základny (například ukryté nemocnice).
Nečetla jsem všechny informační tabule, ale tahle konkrétní mě něčím přitáhla. Všude kolem byly fotky toho, co tahle smrtící zbraň napáchala. Nejednalo se jen o naprosto zdevastovanou vegetaci a umírající vojáky, následky chemikálií neslo i civilní obyvatelstvo. Navíc nešlo jen o lidi, které přímo zasáhla, šlo i o jejich potomky. Lidem v blízkosti zasažených oblastí se začaly rodit zmrzačené děti. I ty byly zachyceny na fotkách. Jeden znetvořený plod (potrat) tam byl dokonce naložený v láku.
Udělalo se mi zle a málem jsem se pozvracela. Musela jsem pryč. Ve vedlejší místnosti byl obchod s dárkovými předměty. Jít dovnitř jsem se ale neodvážila. Suvenýry tam totiž prodával pár znetvořených dětí, co se narodily po válce. Bylo toho na mě moc. Přeskočila jsem další fáze války (tematické místnosti) rovnou k mírovým jednáním.
Vzdáváme hold hořícímu mnichovi
Když všichni skončili s prohlídkou, tak jsme se konečně odporoučeli a zamířili na letiště. Cestou jsme potkali slavnou sochu hořícího mnicha, který se zapálil na protest proti pronásledování budhistů v Jižním Vietnamu. Přestože musel při tomhle aktu nesnesitelně trpět, navenek poklidně meditoval. Na okamžik jsem se tam zastavila vzdát mu úctu.
Na letišti to už byla pohodička. Zaskočilo nás jen to, že jsme si při prohlídce museli sundat i boty. Jinak nás ale nechali projít i s flaškou pití a celkově byly kontroly daleko rychlejší a příjemnější než v Pekingu. Ale to se dalo asi čekat.
Přečtěte si pokračování: Jak jsme objevovali Danang a poklonili se půvabné Lady Buddha.
