Není se čeho bát, protože všichni musíme zemřít. I tak by se dala shrnout třetí kniha, kterou jsme v rámci našeho klubu s holkama zvolily. Je čas trochu přitvrdit a podívat se pod povrch – všichni jsme blázni, věnujeme se kravinám a spěcháme k hrobu, jak z toho ven?
Pokud to není jasné ANO, pak je to NE
Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele mi už po několikáté zaklepalo na dveře, tak jsem ho konečně pustila dovnitř. Do našeho čtenářského klubu se to docela i hodí. Chtěla jsem, aby třetí knížka byla z úplně jiného soudku než ty předešlé. Přece jen jsme si s holkama chtěly rozšířit slovní zásobu a oslňovat svým ostrovtipem, prostě Manson jak vyšitý!
Poprvé jsem se s Markem „setkala“, když mi kamarádka poslala odkaz na článek Fuck Yes or No. Tehdy jsem řešila neopětovanou náklonnost a styl jeho psaní se mi zalíbil. Chvíli jsem byla čilou čtenářkou jeho blogu. Žádné kudrlinky a zbytečnosti. „Pokud to pro tebe není jasné ANO, pak je to NE.“ Před 6 lety jsem tohle ještě nechápala, teď už (snad) ano. Pokud tě jeho článek zaujal, pak tě bude nejspíš bavit i kniha.
Tváří v tvář smrti to nedůležité mizí
Mark tě donutí zamyslet se nad tím, čemu věnuješ svou pozornost (fucks you give) a čím plýtváš svůj čas. Každý z nás má své „žrouty“ času a zdaleka nejsou to jen flámy a videohry. Jsou to i myšlenky a emoce, kterými se zabýváme a které nás (až příliš často) zahlcují. Kolikrát jsem se zlobila nad neumytým nádobím, nebo dokonce „špatným“ tónem hlasu.
Občas to byla hořká pilulka a chtěla jsem knihu odhodit s tím, že je to „nedám“. Jenže jsem to neudělala. Jestli je to blbost, pak je to i tak setsakramentsky dobře napsaný. Prostě jsem ji dočíst musela. Bylo mi jasné, že mě čeká ještě dost práce a že na sobě musím neustále pracovat a připomínat si, že jednou zemřu.
Smrti se nebojí jen ten, kdo skutečně žije
Já se bojím spousty věcí, třeba mluvení na veřejnosti, pavouků, velké společnosti, přitažlivých a vlivných lidí, odsouzení a nespravedlnosti. Mohla bych pokračovat ještě hodinu, ale k ničemu by to nebylo. Všechny tyhle strachy jsou absurdní, a to do jednoho. Mark to ví a nebojí se to napsat přímo.
Svoje myšlenky sděluje s vtipem a nadsázkou, a přesto o nich mluví zcela vážně a bez obalu. Jsem rychločtenář, ale tady to prostě nešlo. Kniha mě nutila se zamýšlet, a to dokonce i ve snech. Oproti elektrizujícímu dobrodružství Amelie a svůdného Devlina už to nebyly slastné a uvolněné sny, zároveň to ale nebyla ani frustrace jako u první knihy.
Jednou umřeš, tak se s tím smiř
Tak jednoduché je Markovo poselství. Pro ty náročné by ještě doplnil: „Proto se věnuj jen tomu, co je důležité. Neplýtvej svůj omezený čas.“ Dává to smysl, každý to víme, a přesto se zbytečně vztekáme, rozptylujeme se blbostmi a nevěnujeme se svým blízkým. Asi bych si memento mori měla nechat vytetovat na čelo.
Bojíš se a nevíš kudy kam? Pojď za mnou, ukážu ti směr. Obejmu tě, všechny stíny padnou za tebe a už se nebudeš bát. Jsem ta, co tě nikdy neopustí, nejvěrnější z věrných – tvoje smrtelnost. Mark Manson ti ukáže, jak díky mě můžeš konečně žít naplno.
