Na březen jsem si moc plánů nedělala. Věděla jsem totiž, že bych je nemohla splnit. Všechna setkání a navrhované akce jsem vehementně odmítala, až by si jeden řekl, že jsem snad samotář. Je to sice pravda, ale tím to tentokrát nebylo.
Začátek měsíce byl krušný a bolestný. V plné síle se ozval můj atopický ekzém, který mi nenechal chvilku oddychu ani v noci. Nic nepomáhalo a ekzém se šířil, až jsem ho měla skoro po celém těle. Ač to bolelo všude, nejvíc jsem trpěla kvůli obličeji. Tam ho prostě neschováš.
Úlevu mi poskytla až série kortikoidových injekcí, kterých bylo nakonec celých 5. Prý je docela běžné, že se v zimě ekzém ozývá, lehko se zapaluje a šíří. Doktor mi dokonce navrh účast na studii, ale 10 týdnů testování nové medikace se mi moc nezamlouvalo. Naděje jsem měla stejně málo, jako bylo v té době i denního světla, a přesto…
…se březen stal měsícem splnění mého dávného snu – jedné malé velké cesty. Má první cesta do Asie – na 3 týdny do krásného a nespoutaného Vietnamu. Země tak vzdálená, že se jí moje fantazie do teď jen ztěží dotýkala. A přesto to byla pravda a já skutečně 7. 3. 2019 odletěla tisíce kilometrů od domova.
Svoje příběhy z daleké, přenádherné země mám zatím jen ve svých vzpomínkách a zápiscích v deníku. Ty se postupně budou objevovat i tu 🙂
