Je tu fajn, ale tam mi bylo líp

V březnu se splnil můj velký sen – jet do Vietnamu. S jeho koncem bohužel skončila i dovolená, a tak bylo na čase vrátit se do práce a do “reálného” života. Co mě zaskočilo po návratu, jak jsem to nakonec překonala a co jsem si uvědomila?

1) zdánlivě se nic nezměnilo

Domy stojí na svém místě, lidi chodí do práce, svět se točí a ekonomika jede. V bytě je všechno tak, jak jsme to opustili. Jen autem nám na dvorku popojeli, protože potřebovali ořezat stromy. Ještě, že byla zařazená rychlost a šlo s ním pohnout, jinak by asi bylo po něm. Všechno prostě funguje dál i bez nás.

2) lidem je to jedno

První den zpátky jsem nadšeně vyprávěla příhody každému, koho to aspoň trochu zajímalo. Problém byl, že většinu to vlastně nezajímalo a pár lidí ani nezaregistrovalo, že jsem zpátky. Kromě toho mi několik  lidí řeklo, že si nevšimli, že jsem byla pryč. Trochu hořká pilulka, ale co už.

3) pořád se tam chci vrátit

Každý den vstávat, lopotit se městskou jen proto, abych si v cíli na 8 hodin sedla k počítači. Vítej, realito. První týden jsem se s tím nějak nemohla smířit a využila každou příležitost zvednout zadek. Dokonce jsem nadšeně doběhla holkám pro mlíko, přestože piju černé kafe. Život utíká, já tu sedím a “tvořím hodnoty”.

4) změnilo se toho dost

Nové obchody, restaurace, opravená silnice, houpačka, dostavěný věžák, další staveniště i speciální příchuť radlera a zelené pivo! Tolik věcí, bez kterých se přece nedá žít a všichni je okamžitě běžíme ochutnat a zažít. No, dobře, z toho zeleného piva jsem měla upřímnou radost. Neměnily se jen věci, ale taky vztahy. Pár věcí mě to návratu skutečně zaskočilo.

5) asi to chce čas…

Už jsem zpátky déle než jsem byla pryč. Děsivě to letí. Naštěstí jsem ale netrávila čas jen vzpomínáním na “dokonalou dovolenou”. Rukama mi prošlo několik knih, zase jsem začla chodit cvičit, a dokonce jsem se i párkrát proběhla. I tak bych bych okamžitě zvedla kotvy a vrátila se tam.

6) …a vděčnost

Duben byl nejen pracovní, nesl se v duchu oslav, rodinných i přátelských setkání. Prvních pár dnů bylo všechno zvláštní a nezvyklé, postupně se to ale srovnalo. S Mirem jsme hodně táhli za jeden provaz. A krom toho všeho, máme se tu vážně dobře. S Vietnamem (nepočítám do toho města) se to vůbec nedá srovnávat.

Co bude dál?

Teď mě čeká hlavně úklid ve stravovacích návycích a další léčba atopu. Ekzém mi ve Vietnamu sice dal pokoj, ve 3. týdnu zpátky doma se ale pomalu začal vracet (náhoda?). Koncem května proto jdu konečně na testy na kontaktní a potravinové alergie. Uvidíme, jestli mi to ukáže alespoň směr. Do té doby mi tchán stanovil přírodní léčbu. Jsem zvědavá, jak to zabere.

Máš nějaké tipy, jak se vyrovnat s návratem z úžasné dovolené do “běžného života”? Nebo to zvládáš s přehledem a vůbec po ní netruchlíš?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *