Loni jsem měla spoustu šílených plánů, které postupně gradovali. Miro se ukazál jako zdatný parťák, když z mých „keců“ udělal činy. A tak jsem se kromě kytky a večeře s vínkem i pořádně proletěla. Večeře, víno a větrný tunel, přesně to byl náš zamilovaný večer. Jak to všechno bylo, a proč to byl ten nejromantičtější zážitek?
Mám pro tebe překvapení
Tajemný jak hrad v Karpatech, tak by se dal popsat můj přítel asi týden před Valentýnem. „Jak budeš mít ve středu čas. Vím, že máte to focení…do kdy to bude? A co úterý? Víš, já už bych to vážně potřeboval vědět…“ Ve středu jsme se skutečně fotili, dostali jsme to jako dárek v práci (eh, focení), takže úterý bylo jasné.
Nevěděla jsem, kam se chystáme, takže jsem sbalila všechno možné. Měla jsem jedinou instrukci – sportovní oblečení. Šla jsem na to jednoduše a zabalila se jako na cvičení ve fitku. Díky malé nápovědě jsem ale bezděky začala přemýšlet, co to nakonec bude. Cestou tam jsme jeli metrem ve směru Letňany a mě hlavou proběhla myšlenka: „Není v Letňanech ten větrný tunel?“ Nechala jsem to být s tím, že se chci nechat překvapit.
Nezapomeň na helmu!
Vystoupili jsme kousek od OC Letňany a šli mezi sportovní haly. Míjeli jsme Aquacentrum Lagoon, Ice Arény, Surf Arény, Sportcentra Avion a podobně… chvíli jsem se vážně bála, co to nakonec bude. Přítel se vedle mě nervózně ošíval, jelikož zachytil moje obavy. Konečně jsme došli na místo a oběma se značně ulevilo – HURRICANE FACTORY! Zajásala jsem, strach úplně opadl a zbyla jen čistá radost a nadšení. Jdeme létat!
Na místo jsme dorazili asi hodinu před startem. Před letem je potřeba se převléknout a absolvovat miniškolení. Přišli jsme až moc brzy, tak jsme šli o patro výš do restaurace s výhledem na tunel. Dá se přejít i přímo k tunelu a sledovat letce z pohodlných gaučů a sedacích pytlů. Je tam dokonce i automat s pitím a mňamkami. Podívali jsme se k tunelu a pak šli do restaurace na čaj. Přece jen jsme z toho měli respekt a já začala být nervózní.
Nohy lehce pokrčit, hlavu nahoru
Když jsme sešli k recepci, čekali tam už další lidé. Zbývalo pár minut, takže jsme se posadili na sedačky a sledovali klipy z létání (jak tunel, tak seskoky z padáku), které promítali na obrazovkách na stěně. Dokonce tam byla ukázka z nějaké soutěže, nejspíš z mistrovství světa. Vypadalo to úžasně. Pak už přišel náš instruktor, rozdal nám kombinézy a ukázal převlékárny. V šatnách byly skříňky na zamykání, takže není potřeba nosit si zámek ani nic jiného – klíč necháš na recepci. Při letu nesmíš mít žádné náušnice, řetízky, a hlavně nic v kapsách, jelikož by to všechno odletělo. Řetízek by tě dost možná i přiškrtil.
Po převlečení jsme ještě dostali helmy a ochranné býle, u kterých se dala nastavovat velikost podle velikosti hlavy. Přešli jsme do školící místnosti, kde nám instruktor ukázal 3 základní gesta, která na nás bude v průběhu letu ukazovat. „Natáhni/pokrč nohy“ a „zvedni hlavu“. Také nám ukázal, jak se do tunelu vstupuje a vystupuje. Nikdo dovnitř nejde sám, vždy je s ním i někdo z personálu.
Tři, dva, jedna, běž!
Jako poslední před startem jsme si museli nasadit špunty do uší. Mě to u jednoho nešlo, takže mi to nasazovat někdo jiný (ech), pak už jen helmu, brýle a šlo se na to. Byla nás celá skupinka, takže jsme chodili postupně. Já šla jako čtvrtá a bylo to naprosto fenomenální. Dokonce jsem přišla i na princip otáčení, takže mě instruktor nemusel celou dobu držet. Pěkně jsem si tam poletovala sama. Celý let trval pouhou minutu a půl.
Normálně by tohle bylo všechno, Miro ale koupil speciální valentýnskou vstupenku. V průběhu roku mají různé tématické akce a slevy. Ta naše spočívala v tom, že jsme každý sám letěli minutu a půl, a potom ještě minutu a půl spolu.Běžně do tunelu společně nepustí dva lidi, kteří tam ještě nikdy nebyli. Vítr je skutečně silný a mohli bychom se o sebe dost omlátit. Z toho důvodu tam na společný let byl ještě jeden instruktor, takže každého z nás někdo hlídat a pomáhal mu.
Mála show na závěr
Jako poslední šli do tunelu naši dva instruktoři a předvedli nám vzdušnou show. Bylo to krásné a neskutečné, co všechno dokázali. Po převlečení jsme se tam šli podívat ještě naposledy. Zrovna na létání nastupovaly čtyřčlenné týmy. Vypadalo to, že trénují formace, takže to nejspíš byli profíci, nebo minimálně nadšenci. Neuvěřitelná podívaná! Moc jsme si to užili.
Celkově se mi líbilo, jak jsme si v tunelu pomáhali a blbli spolu. Byl to výjimečný zážitek, který jsem navíc nečekala.
„Bonus“ po letu
Na konci jsme ještě dostali certifikát o absolvování letu a možnost zakoupení dalších letů za akční ceny. Ty byly podstatně levnější než normálně. Ten den jsme si je nekoupili, ale později jsem let dostala ještě jednou a za zvýhorněnou cenu ho potom koupila i Mirovi.
Byli jste někdy ve větrném tunelu, nebo dokonce seskočilli z letadla? Láká (a zároveň děsí) mě to už dlouho a tohle beru jako jeden z prvních kroků ke skutečnému seskoku. Zážitky z dalšího kroku – bungee jumpingu – přidám zase někdy příště.
